Ohlédnutí – O posmrtném životě

Profesor Jan Heller napsal v roce 1978 tři články o smrti, které uveřejnil v Kostnických Jiskrách. Od jednoho váženého staršího a vzdělaného čtenáře dostal dopis, jehož jádrem byla výtka, že dost zřetelně neodpověděl na otázku, co bude po smrti. Jan Heller na tuto otázku neodpověděl, jemněji vyjádřeno nedopověděl – záměrně. Proč? Na to odpovídá v následujícím textu, k jehož zveřejnění jsme od něho dostali souhlas.

1.

Je-li Bůh opravdu Bohem, je-li nad námi a nejen v nás či kolem nás, je-li svobodný a svrchovaný (a kdyby nebyl, byl by to jen bůžek-modla), pak má právo na některé naše otázky neodpovídat nebo místo očekávané odpovědi nás samotné stavět do otázky, před otázku, či ještě lépe a přesněji pod otázku. My se ptáme: „co bude?“, ale slyšíme odpověď na jinou otázku, kterou jsme třeba ani neměli na mysli, totiž na otázku „Kdo bude“. Ta odpověď je velmi zřetelná, jednoznačná a jednoduchá. Zní: „Bůh“.

Jistě znáte knížku Martina Bubera „Já a ty“. Rozlišuje se v ní svět předmětů čili svět „Ono“ a svět vztahů čili svět „Ty“. Ptám-li se „Co bude?“, ptám se předmětně, zůstávám v oblast „Ono“ a tím bez odpovědi. Ptám-li se „Kdo bude?“, překračuji do oblasti „Ty“, do oblasti vztahu, lásky, osobní roviny. A pak mne zřetelná odpověď biblické zvěsti ujišťuje, že se mohu těšit na setkání s Kristem (F 1,23) bez ohledu na okolnosti, které – jestliže se je pokoušíme vystihnout lidskou řečí – jsou jen velmi nedokonalým obrazem a podobenstvím budoucích věcí. Všecky naše výroky o budoucím setkání a bytí s Kristem či v Bohu jsou nutně zkreslené, protože nejen naše tělo, nýbrž i naše představivost je vázána a ohraničena časem a prostorem. Proto o všem, co čas a prostor přesahuje, mohu mluvit jen obrazně, v podobenstvích, nepřímo (1K 13,12). Kdo vezme kterýkoliv výrok, a to i biblický, o věčném životě a podobných Božích tajemstvích doslovně a bez souvislostí, je na cestě k omylům a nedorozumění (2K 6,8). Nejspíše lze ještě o tom mluvit tak, když si řekneme, co „tam“ nebude. V bibli se říká, že tam nebudou slzy ani nářek (Zj 13,17), trápení ani osamělost (Zj 21,4), ba ani smrt (1K 15,26), všichni budou jedno v Bohu a Bůh bude všecko ve všech (1K 15,28). Jistě je za takovými různými obraznými výroky Písma skryta pravda, ale tu můžeme jen zahlížet ve víře a nikoli zkoumat, rozebírat a dokazovat.

2.

Ale co je to „zahlížet ve víře“? Co je to vlastně víra? Víra znamená doufat, důvěřovat, ba vědět, že celým životem jdu vstříc Bohu, nikoli nicotě či zmarnění. V životě i ve smrti a ovšem i za smrtí spočívám pevně v Boží ruce. A proto se ani v životě, ani ve smrti, ba ani za smrtí nemohu setkat s ničím jiným než s tím, co mi připravila Boží láska, či přesněji řečeno, co mi připravil ten Bůh, který nám zjevil svou lásku v Kristu. Tato víra mne stále znovu vysvobozuje z bídy života i z úzkosti před smrtí, temným a tajemným záhrobím. To je víra „spasitelná“. Taková víra tedy není pouhé přitakání k dogmatům, které by se vyplácelo tím, že by samočinně zaručovalo úspěšnou věčnost. Pravá víra je živý vztah k Bohu, který mi umožňuje žít v radosti a naději.

Přiznávám ovšem, že má víra, a tím i naděje a radost, jsou často všelijak nedokonalé, nalomené, ovšem z mé viny, pro mou nedověru, která je základem a jádrem všeho hříchu. Ale přece mi i taková nedokonalá víra velice pomáhá ve vší bídě života i v úzkostech smrti.

Víra je tedy především veliká pomoc pro život a nikoliv jen jakási výstroj do záhrobí nebo dokonce něco, zač se záhrobní blaženost kupuje. Považovat víru za lidský výkon, kterým si lze přivolat a zasloužit, a tedy vlastně jaksi předem zaplatit záhrobní blaženost, to je hrubé neporozumění reformačnímu heslu „pouhou vírou, pouhou milosti“.

Krátce: Buď věřím, že je tu svrchovaný a laskavý Bůh, a pak už mu všecko to, co a jak se mnou bude, ochotně a v důvěře ponechám. Nebo ve svrchovaného a laskavého Boha nevěřím, ale pak mi k pokoji srdce nepomůže ani sebe lépe klepající stoleček nebo sebedůkladnější průzkum vzpomínek těch lidí, kteří prý prošli klinickou smrtí, ale vrátili se k životu.

Odvážím se to říci ještě ostřeji: Příliš živý zájem o záhrobí prozrazuje nedověru. Nebo sobectví, třeba velice dobře ukryté a jemně „duchovně“ přetavené, jaksi předestilované, kterému však nicméně záleží (především) na vlastním já, na vlastním vědomí, víc než na Boží lásce a na našich úkolech v tomto světě (Mt 6,33).

K tomu ještě malá poznámka: Po léta se zabývám náboženským písemnictvím starého Předního Východu. A zjistil jsem, že tam neexistuje kniha nebo delší literární text, který by měl o záhrobí tak malý zájem jako bible. Proč tomu tak je, to jsem se pokusil vyložit v článku „Biblická víra uprostřed náboženských systémů starého Orientu“, uveřejněném v Křesťanské revui, ročník XLII (1975), str. 147–151.

3.

Dobře, řeknete, dejme tomu, že otázka je takto rozřešena pro ty, kdo věří ve svrchovaného a laskavého Boha, zjeveného v Kristu. Ale co ti ostatní? Je nějaká cesta k vnitřní jistotě mimo víru v Krista? A hlavně: Co je čeká tam ve věčnosti? – Na to odpovídám: Co je čeká, to nevím. Ale vím, kdo je čeká: Čeká je také Bůh, tentýž svrchovaný, ale zároveň i milosrdný a laskavý Bůh, o kterém my něco maličko z Písma (především ze svědectví o Kristu a jeho díle) víme, kdežto ti druzí možná ne. Už jsme si řekli, že vědět o takovém Bohu je výborná věc, velká pomoc, prostě výhoda. Ale není to jen výhoda, nýbrž zároveň i odpovědnost, chcete-li jakoby nevýhoda: Komu bylo více dáno, od toho bude více požadováno. Ukazujeme těm ostatním k tomuto svrchovanému a laskavému Bohu dostatečně zřetelně svou vlastní láskou, důvěrou a radostí?

Ale vraťme se k výchozí otázce tohoto odstavce: Co Bůh nakonec udělá s lidmi, s člověkem vůbec? Bible o tom přece jen něco závažného říká, totiž že to, co se narodilo z těla, je tělo, a to se ovšem navrací v prach (Gn 3,19). Jen to, co se narodilo z Ducha, má zaslíbení věčného života (J 3,3–8). To je ovšem zásadní pohled, který nás varuje před ukvapeným soudem nad druhým člověkem. My lidé si v žádném případě nemůžeme přisvojovat poslední soud nad tím, kdo je podle Božích měřítek věřící a nevěřící (Mt 7,1; Ř 14,4). Co s kým udělá, bude jistě dobré a správné. A co má udělat, to ví určitě lépe než kterýkoliv člověk.

4.

A co „nesmrtelnost duše“ a „vzkříšení těla“? Obojí je obraznou výpovědí o tom, že poslední slovo nad naším životem nemá smrt, ale Bůh. Oba tyto obrazy mají ovšem své kořeny a také svá nebezpečí.

První z nich, „nesmrtelnost duše“, je nebiblický. Pochází – alespoň v té podobě, jak jej křesťanství přejalo – z řeckého myšlení. Odtud i jeho nebezpečí. Může totiž vzbudit zdání, že naše věčnost není v Bohu a v Kristu, nýbrž že je v každém z nás, že si ji neseme v sobě jako svou nezbytnou součást či přirozenou vlastnost, a že jsme tedy v tomto bodě na Bohu nezávislí. Domyšleno by pak život věčný nebyl Boží dar a Boží dílo, nýbrž lidské vlastnictví, které člověku umožňuje, aby byl na Bohu nezávislý. A to rozhodně Písmo říci nechce. Jestliže většina nynějších bohoslovců o nesmrtelnosti duše nemluví, neznamená to, že by popírala život věčný, nýbrž že obratu život věčný chce rozumět co možno tak, jak mu rozumí bible.

„Vzkříšení těla“ je obraz biblický. Má své kořeny už ve Starém zákoně (např. Da 12,1). V Novém zákoně má ústřední význam ve svědectví o vzkříšení Kristově. Nicméně také není bez nebezpečí nesprávného pochopení, a to tehdy, když si své vzkříšení představujeme v těle „tělesném“ (1K 15,35–44), a to, co má přijít po něm, jen jako o něco vylepšený „tento věk“; když tedy zapomeneme na rozdíl mezi tímto a budoucím věkem. Tím totiž, obrazně řečeno, pašujeme, třeba nevědomky, do království Božího „tělo a krev“ (1K 15,50). Ale to se nemůže zdařit, to je marná snaha!

Co na závěr? Život věčný je už zde, ale je skryt s Kristem v Bohu (Ko 3,3). Sám Kristus je – jak říká apoštol – život náš (Ko 3,4). A kdo v něj věří, má život věčný (J 3,36), protože srdcem už přešel ze smrti do života (J 5,24).

Jan Heller