Historie sboru

Z historie smíchovského sboru

Počátky smíchovského sboru spadají do prvního desetiletí 20. století. V roce 1907 byl učitel Josef Pospíšil, vyzván školními úřady, aby vyučoval děti evangelickému reformovanému náboženství. Dosavadní vyučující dojížděl až z Libně, a své funkce se proto vzdal. Vyučovalo se každou středu a sobotu odpoledne v bývalé továrně na sirky v Plzeňské ulici, později přeměněné na školu. Malé děti z nižších tříd přiváděli jejich rodiče, kteří v zimě a za nepohody zůstávali ve třídě. Byla to příležitost k seznámení a rozhovorům se smíchovskými členy zastupitelstva klimentského reformovaného sboru. Tehdy vznikla myšlenka založit na Smíchově kazatelskou stanici vzhledem k odlehlosti Smíchova od mateřského sboru. Příkladem bylo ustavení kazatelské stanice na Žižkově, později 1. žižkovského sboru v Prokopově ulici.Dav vstupující do smíchovského chrámu při slavnostním otevření 28. září 1931

V dubnu 1909 se konala v modlitebně svobodné církve reformované, dnešní Církve bratrské, schůzka svolaná smíchovskými zastupiteli evangelického reformovaného sboru u Klimenta a mateřský sbor byl požádán o souhlas se zřízením kazatelské stanice. Současně s tím byla požádána místní školní rada o zapůjčení místnosti ke konání bohoslužeb. Oběma žádostem bylo vyhověno, a tak již 20. června téhož roku byly první bohoslužby, které vykonal klimentský farář Josef Souček.

Činnost kazatelské stanice se postupně rozrůstala a vedle nedělních bohoslužeb a nedělní školy tu také vzniklo sdružení mládeže. Protože třída v dosavadní škole nestačila stále početnějším shromážděním, bylo umožněno konání bohoslužeb ve školní kapli nové budovy gymnázia Na Zatlance, kde první bohoslužby sloužil mělnický farář František Žilka.

V roce 1915 bylo na Smíchově a v Košířích kolem 650 evangelíků helvetského vyznání a vedle nich asi 200 evangelíků vyznání augsburského. Členové obou církví se stále více sbližovali. Přispěla k tomu v roce 1915 příprava 500letého výročí upálení Mistra Jana Husa. Na Smíchov přicházeli vykonávat bohoslužby vikáři Alois Bílý od Klimenta a Josef L. Hromádka od Salvátora, který tu také sloužil o Vánocích 1917 večeři Páně pro členy obou církví. Po spojení v roce 1918 byla kazatelská stanice přiřazena do obvodu sboru salvátorského.

Ustavení filiálního sboru

Evangelíků na Smíchově a v okolí přibývalo. Po prvním sčítání lidu v nové republice se jejich počet zvýšil o více jak tisíc duší a přihlašovali se další. V modlitebně nebylo již dostatek místa, a tak se bohoslužby konaly v neděli dvakrát. Bylo také jasné, že zvětšující se kazatelská stanice potřebuje vlastního kazatele a pastýře. Na jaře 1920 bylo proto uloženo výboru, aby konal přípravné práce k založení filiálního sboru. Došlo k tomu na začátku roku 1921 a v březnu téhož roku jeho existenci potvrdila synodní rada. Nově zřízený filiální sbor zůstal nadále ve spojení s farním sborem salvátorským, ale za svého prvního faráře si zvolil klimentského vikáře Aloise Bílého.

Ustavení farního sboru

Filiální sbor trval pouhé tři roky. V srpnu 1924 povolila synodní rada zřízení sboru farního. Byl ustaven sborovým shromážděním 12. října 1924. Zároveň se konala volba staršovstva a sborového zastupitelstva. Kurátorem byl zvolen Oldřich Neubert a místokurátorem universitní profesor Dr. Emil Smetánka. Farářem zůstal Alois Bílý.

Rozhodnutí postavit vlastní chrám

Před nově vzniklým sborem ležel nyní nesnadný úkol: vybudovat vlastní chrám. A tak již v roce 1925 bylo požádáno zastupitelstvo hl. města Prahy o vhodný pozemek ke stavbě chrámu. Tím místem se stal parčík pod Santoškou. Mnohým se zdálo, že zvolené místo leží na periferii města, ale žádný jiný vhodnější pozemek se nenašel. Do přípravy k vybudování vlastního chrámu a sborového domu byly zapojeny všechny složky sboru. Bylo vypracováno několik návrhů na podobu sborového domu. Konečný návrh vypracoval Filip Křížek se synem a stavbu provedl stavitel Josef Svaták, pozdější obětavý místokurátor.

Od položení základního kamene do ukončení stavby uplynul jeden rok. 5. října 1930 byla stavba zahájena položením základního kamene na staveništi. Po roce stavebních prací byl chrám dokončen a odevzdán do užívání sboru na bohoslužebné slavnosti 28. září 1931. Smíchovští evangelíci po skončení posledních bohoslužeb v kapli gymnázia Na Zatlance vstoupili do svého vlastního chrámu.

Faráři

Prvním farářem byl Alois Bílý, který sloužil sboru do roku 1936. Po jeho odchodu do výslužby byl povolán za faráře Jan Kučera, který zde působil až do komunisty vynuceného odchodu mimo církevní službu v roce 1952. Jeho nástupcem byl až do roku 1960 farář Jan Smetánka a v letech 1954–1957 zde působila vikářka Eva Romana Šašecí (Melmuková). Po odchodu E. R. Šašecí nastoupil do služby Bohumil Betka a po úmrtí Smetánkově byl za druhého faráře povolán Josef Svoboda, který žel v roce 1967 zemřel ve věku 47 let. Později, když se Bohumil Betka stal seniorem, přišel na Smíchov ve funkci seniorátního faráře Vilém Jelínek a oba zde pilně a svědomitě pracovali na vinici Páně až do roku 1979, kdy odešli do důchodu. Sluší se připomenout, že v době, kdy Hvozdnice byla smíchovskou kazatelskou stanicí, byl vikářem pro tuto práci Ota Prosek a stal se z ní, podobně jako z další kazatelské stanice v Radotíně, o kterou pečoval farář Alois Bílý, farní sbor. Od 1. května 1979 do 31. srpna 2006 byl farářem sboru Jaroslav Voříšek. Od 1. září 2006 do 31. října 2013 zde působil jako farář sboru Ivo Mareš. Pak byl sbor necelý rok administrován Ondřejem Kolářem, toho času druhým farářem kobyliského sboru a od 1.září 2014 je naším kazatelem Maroš Klačko.

Z našeho sboru vyšli faráři Jaroslav Bartička (Praha – Spořilov), Zdeněk Bárta (Litoměřice; nyní senátor), Eva R. Melmuková (v důchodu), Svatopluk Karásek (Praha – Salvátor; nyní poslanec PSP ČR), Ondřej Wolf (Velim a Předhradí) a Petr Sláma.

Nacistická okupace

V době nacistické okupace prožíval smíchovský sbor velice těžké období, protože celá řada jeho členů byla vězněna v koncentračních táborech. Ve sborové kronice je uvedeno několik desítek jmen vězněných bratří a sester, z nichž 31 se nevrátilo. Členem sboru byl také Vincy Schwarz, Němec, který na protest proti nacismu odmítal říšské občanství, byl gestapem zatčen a popraven v červnu roku 1942. Mezi jmény vězněných v době Protektorátu je uvedeno jméno Dr. Milady Horákové a jejího manžela. Zatímco z nacistického koncentráku jí bylo dopřáno vrátit se do osvobozené země, o pět let později ji komunistický režim odsoudil za politickou činnost k trestu smrti, který byl vykonán v pankrácké věznici 27. června 1950 přes protesty a žádosti o milost, které posílaly Klementu Gottwaldovi významné světové osobnosti.

 

Z kroniky smíchovského sboru – odboj

To, že skupina sdruženců našeho sboru byla napojena na odbojovou organizaci Předvoj je známo. Také jejich smutný osud, protože ve skupině dalších 70 vězňů byli v Malé pevnosti v Terezíně několik dní před koncem války 2. května 1945 zastřeleni Karel Hiršl a Jiří Staněk. Další člen Předvoje, Václav Dobiáš, byl popraven 10. dubna 1945 ve Cvikově a Ivan Bělina zemřel s největší pravděpodobností v Terezíně na tyfus.

Vedle Předvoje však působila ve sboru nekomunistická odbojová skupina, která se nazývala Zpravodajská brigáda. Jejími členy byli ze sdruženců: Adolf Karlovský (†1996), zakladatel této brigády, vyznamenaný v květnu 1995 medailemi Pražského povstání, Boje o rozhlas, medailí ministra obrany ČR a povýšený do hodnosti generálmajora v.v. a Ing. Karel Závodský (†1996), nositel Čs. válečného kříže 1939. Dosud žijí pan Firtl (Velen), Otakar Král, Zdeněk Pokorný a další, kteří však nebyli evangelíky, i když se zúčastňovali sdruženeckých schůzek.

1945 – odbojová činnost Předvoje

Pan Zdeněk Pokorný, příslušník Zpravodajské brigády, napsal krátké svědectví o odbojové organizaci Předvoj, z něhož pro vás vybíráme:

„Při evangelickém sboru Na Santošce existovalo Sdružení mládeže. Podle výroční zprávy za rok 1943 mělo 104 osob včetně přivedených hostů. Podnikalo různé sportovní nebo kulturní akce. K nim patřily i pravidelné večerní pondělní schůzky s hudební produkcí nebo přednáškou. Diskuse o aktuálních otázkách se omezovaly na dobu společné cesty k domovu a v těchto diskusích měla své místo také sociální problematika. A protože se tu vyskytovaly dcery profesora Kálala, který měl doma Marxovy spisy a chatu na Sázavě, bylo téma i vhodné místo k diskusím.

Tak se stalo, že na přelomu let 1943 a 1944 vznikl kroužek studentů a absolventů nadšených myšlenkou, že přispějí k lepšímu uspořádání společnosti. Znali ruskou klasickou literaturu, věděli o úspěších Rudé armády na frontě, ale nevěděli nic o Gulagu a o procesech, které proběhly před válkou v Moskvě, natož aby tušili, že jednou budou takové procesy probíhat v Praze.

Mezi těmito mladými marxisty si získala přirozenou autoritu a vedoucí postavení trojice nadaných absolventů smíchovského reálného gymnázia: Karel Hiršl, Jiří Staněk a Václav Dobiáš. Kroužek se rozrůstal a tehdy vznikla myšlenka vydávat ilegální časopis, který by sjednocoval různé názory. Časopis – a později odbojová organizace – dostal jméno Předvoj. Příspěvky do časopisu byly takové, že gestapáci, kterým se dostal do rukou, usuzovali na přítomnost některého vyškoleného komunistického činitele, poslaného z Moskvy.

Naproti tomu je ale třeba vědět, že názory členů Předvoje byly radikální. Pan farář Kučera znal situaci a nebezpečí těchto představ. Svědčí o tom jeho slova, obsažená v předmluvě k Výroční zprávě Sdružení mládeže: „Cítíme, že největší překážkou na cestu k uskutečnění Božího království v naší zemi je rozštěpení na strany, kasty a třídy. Vzájemným sebepoznáváním a povzbuzováním chceme se cvičit v těch ctnostech, které vedou k jednotě.“

Předvoj na sebe poměrně rychle připojil jiné skupinky existující po celém území Protektorátu. Skupina měla ale smůlu, protože při hledání dalšího spojení narazila na agenta gestapa. Stalo se to Jiřímu Staňkovi, který uvěřil, že získává spojení na vojenskou organizaci. Přehlédl, že je sledován a teprve při odchodu z místa, kde byla tiskárna Předvoje, si všiml dvou postav, které ho chtěly zatknout. Uprchl před nimi do smíchovské tržnice, ale nepodařilo se mu zmizet v davu, takže pokračoval v útěku a na Jiráskově mostě ho pronásledovatelé postřelili do nohy a zatkli.

Nikoliv výslechem, ale úskočnými otázkami u nic netušících rodičů a hodnocením otisků prstů na cyklostylu získali gestapáci informace o dalších členech Předvoje. Při výslechu v Pečkárně, doprovázeném surovým bitím, se chovali statečně a dokonce se jim podařilo při výsleších utajit, že Karel Hiršl je vedoucím činitelem Předvoje. Byli uvězněni v Malé pevnosti v Terezíně a zde na samém konci války popraveni.“

1945 – ilegální Zpravodajská brigáda

Jen málo je známo o nekomunistické ilegální odbojové organizaci Zpravodajská brigáda. Založil ji smíchovský rodák a člen našeho sboru Adolf F. J. Karlovský. Svědectví o něm a o činnosti skupiny podali v dubnu 1996 Ing. Karel Závodský CSc. (†1996) a Otakar Král, příslušníci 1. roty Zpravodajské brigády. Cituji z jejich nekrologu:

Život Adolfa Karlovského byl úzce spjat se Smíchovem. Bydlel s rodiči v domě Na Knížecí (dnes Ostrovského ul. č. 4), kde jeho matka měla módní salón, v jehož dílně se za nacistické okupace konaly schůzky ilegální organizace Zpravodajská brigáda. Otec byl známým hercem smíchovské Arény a později Švandova divadla. Oba rodiče byli členy sboru Českobratrské církve evangelické na Smíchově a přesvědčení zastánci ideálů prezidentů T. G. Masaryka a Dr. Edvarda Beneše. Heslem rodinného erbu Karlovských bylo „Gladio et propria virtute“ (Mečem a vlastní ctností) a tento odkaz Adolf Karlovský plnil celý svůj život.

Byl vzorným skautem a také členem Sdružení českobratrské mládeže evangelické. V roce 1940 byl spolu s B. Klikou iniciátorem vytvoření zpravodajské vojenské ilegální organizace vystupující pod zkratkou ZB (Zpravodajská brigáda). Skupina se stala elitní vojenskou a zpravodajskou odbojovou organizací, která počátkem roku 1945 měla na 2000 členů a byla rozhodující vojenskou složkou České národní rady. V Pražském povstání v květnu 1945 byl Karlovský jako velitel 1. roty Zpravodajské brigády těžce raněn do hlavy střelou, která prorazila jeho přilbu. Po řadě operací byl v srpnu propuštěn z nemocnice a po krátké slibné vojenské kariéře (1945–48) byl zatčen a v březnu 1949 komunistickým soudem za vykonstruovaný zločin zrady odsouzen k trestu smrti, který mu byl pak změněn vzhledem k válečným zásluhám na 25 let žaláře. V červenci 1957, kdy jeho někdejší vyšetřovatelé a soudci byli sami souzeni, byl podmínečně propuštěn, ale již v roce 1961 byl pro účast na schůzkách bývalých skautů znovu zatčen, odsouzen na dalších 15 měsíců a propuštěn až při všeobecné amnestii v květnu 1962.

Po okupaci Československa sovětskou armádou odešel v září 1968 do exilu ve Švýcarsku, kde jako heraldik a historik dosáhl světové proslulosti. S mimořádnou pozorností sdělovacích prostředků se setkalo jeho objevení historických záznamů o erbu rodu amerického prezidenta Ronalda Reagana a tento erb, zakreslený Adolfem Karlovským, dnes zdobí Reaganův ranč. Mimořádně aktivně spolupracoval s československými exilovými organizacemi a exilovým tiskem. Za své zásluhy byl v květnu 1995 vyznamenán medailemi Pražského povstání, Boje o rozhlas, medailí ministra obrany ČR a povýšen do hodnosti generálmajora v.v.

Zemřel v únoru roku 1996 a při vojenském pohřbu na Olšanech uctili jeho památku účastníci druhého a třetího odboje a zástupci politických vězňů. Vedle zmíněných vyznamenání z roku 1995 byly vystaveny u katafalku tabla s vyznamenáními nejen československými, ale také zahraničními (např. Čs. válečný kříž 1939, Čs. medaile za „Zásluhy I. stupně“, řády Polonia Restituta, Ordre Militaire de St. Lazare, Ordine Militare della Liberta, kříž „Mérite Philantropique“ a mnoho dalších).

Spoluautor tohoto nekrologu Ing. Karel Závodský CSc. zemřel krátce po Adolfu Karlovském a tak z evangelických členů této odbojové organizace již není žádný živý svědek. Neměli bychom zapomínat na to, co vykonali, protože jejich příklad by měl být vzorem i pro generace, které přijdou.

jvor